Jak se žije Češce na Kubě?
Kuba není destinací pro každého. Do téhle země se musíte zamilovat nebo být alespoň trošku šílený, abyste zde mohli bydlet. Ze snu se ale nakonec stala realita. Jak se žije Češce na ostrově? Stálo stěhování za to?
Stálo mě to dvacet let života, než se ty dveře na Kubu otevřely. I když už před deseti léty jsem měla možnost se na ostrov přestěhovat. Myslím si však, že jsme v té době nebyla ještě mentálně připravená. Kuba není země pro všechny, co se týká dlouhodobého života. A musím se přiznat, že i když mě to zde léta táhlo, měla jsem své obavy... a nemalé.
Od roku 2024 se mi to tak nějak samo dávkovalo. Ze začátku jsme tady byli měsíc, pak tři měsíce, chvíli jsem zas byla v Česku a opět se vracela pracovně na několik týdnů. A i když jsem si byla téměř jistá, že takový "jiný" život chci žít, někde v pozadí mě to hlodalo: "A co když se mi to omrzí, co když se ten sen rozplyne jako se mi rozplynulo Španělsko, když jsem toho dosáhla?"
Kubu a především menší výběr, žádný přepych, horší hygiena, omezení elektřiny, vody, hluk, hudba, pulzující města, všudypřítomné prasátka a slepice, popichování, břitký humor, neschopnost se domluvit na daném termínu, zmatená doprava... a můžu takto pokračovat dál. Tohle všechno buď milujete nebo to dáte maximálně na dvoutydení dovolené.
Já si na Kubě znovu a znovu uvědomuju lidské hodnoty. Dnes a denně vidím, jak moc je západní společnost rozezežraná a hlavně moc reklam a uvědomování potřeb. Na Kubě mám hlavu prázdnou, nemám pocit, že mi něco chybí nebo že něco nutně potřebuju jako nový mobil, auto, oblečení, boty, cingrlátka... Jo tu a tam mám chuť na zelí, čokoládu, gulášovku, křen... prostě to, co se tady hůř shání.
Na druhou stranu na ostrově musíte mít ostré lokty, postavit si opravdu hranici a stát si za ní. Kubánci jsou totiž z nátury namotávači a někdy je to i nepochopením kultury respektive způsobem mluvy.
První tři měsíce, když jsem opravdu nechala vše v Česku za sebou a zavřela dveře, byly trochu těžké. Neděsilo mě to, ale možná někde v podvědomí tahle informace visela. Yoandri se vracel domů, takže nemohl ani zdaleka rozumět tomu, co se ve mě odehrávalo. Byl to nakonec náš společný sen žit na ostrově. Jenže mě už nebylo dvacet, ale téměř čtyřicet a i když jsem střelec, těch ALE bylo víc než "za mlada".
Je tomu půl roku a dnes nelituju jediného dne. Začátky nejsou jednoduché, ale důvodů proč se něco komplikuje můžou být tisíce. Jedno je však jisté. Kuba je náš domov a stálo za to udělat tenhle krok.